OnwardChristianSoldiers_img1

William Booth (1829 – 1912)

…PRÁVE PREKLADÁME…

Na jednej z mojich nedávnych ciest, keď som hľadel z okna vlaku, bol som vtiahnutý do behu myšlienok týkajúcich sa množstva ľudí okolo mňa. Žili ľahkomyseľne v najotvorenejšej a v najhoršej rebélii proti Bohu, bez myšlienky ohľadom večnosti. Ako som sa pozeral z okna, zdalo sa mi, že ich vidím úplne všetkých… milióny ľudí všade okolo mňa vydaných sa ich popíjaniu, potešeniam, ich tancu a ich hudbe, ich zamestnaniu a ich úzkostiam, ich politikárčeniu a ich problémom. Ignorujúc – v mnohých prípadoch ale zámerne  ignorujúc – a v iných prípadoch vediac všetko o pravde (o Bohu) ale vôbec sa o ňu nezaujímajúc. Ale všetci títo ľudia, celé masy, zametali na hromadu a potom vmietali to ich rúhanie a diabolstvo k božiemu trónu. Zatiaľ čo moja myseľ bola takto zamestnaná, mal som víziu.

Videl som tmavý a rozbúrený oceán. Viseli cez neho ťažké čierne mraky; skrze nich sa tu a tam zablyskol jasný blesk a valilo sa hlasité hrmenie, zatiaľ čo  vetry kvílili a vlny sa dvíhali a penili. Vztyčovali sa a lámali, len aby sa znova zdvihli a spenili, vztýčili a znovu lámali.

Do tohoto oceánu som videl vrhať sa myriady úbohých ľudských bytostí, plávajúcich tam, kričiacich a jačiacich, preklínajúcich, zápasiacich a topiacich sa; a ako preklínali a vrieskali, tak se vynárali a jačali znova, a potom sa niektorí potopili, aby sa už viacej nevynorili.

A videl som, ako z tohoto tmavého, rozhnevaného oceánu vystupuje mocná skala s jej vrcholom týčiacim sa vysoko nad čierne oblaky, ktoré viseli cez rozbúrené more. A všade okolo úpätia tejto veľkej skaly som videl priestornú plošinu. Videl som s radosťou, ako na túto plošinu neustále šplhá z rozhnevaného oceánu množstvo úbohých zápasiacich a topiacich sa úbožiakov. Videl som, že niekoľko z tých, ktorí už boli bezpečne na plošine, pomáhali tím úbohým tvorom, ktorí boli stále v tých rozhnevaných vodách, k tomu aby dosiahli miesto bezpečia.

Pozorne sa pozerajúc, našiel som veľa takých, ktorí už boli zachránení, usilovne pracovali a vymýšľali, ako by s rebríkmi, lanami, člnmi a ďalšími  prostriedkami vyslobodili tých zápasiacich úbožiakov z mora. Tu a tam boli niektorí, ktorí  skákali do vody bez ohľadu na následky v ich vášni “zachraňovať  trpiacich”. A neviem čo ma rozradostnilo viac, pohľad na úbohých topiacich ľudí naťahujúcich sa na skaly a dosahujúcich miesto bezpečia, alebo oddanosť a sebaobetovanie tých, ktorých celá bytosť bola zamestnaná úsilím pre ich vyslobodenie.

Ako  som sa pozeral, videl som že ľudia čo zabrali tú plošinu, tvorili celkom zmiešanú spoločnosť. Boli rozdelení do rôznych skupín či tried a boli zaujatí rôznymi zábavkami i prácou. Ale zdalo sa, že len veľmi málo z nich sa zamestnávalo myšlienkou, ako dostať tých topiacich sa ľudí z mora.

Ale čo ma miatlo najviac, bola skutočnosť , že všetci z tých ľudí čo boli zachránení z mora, aj keď v inom čase, každý z nich na to úplne zabudol.  Spomienka na temnotu a nebezpečie oceánu či topenia sa, ich už vôbec netrápila.  A čo sa mi zdalo rovnako čudné a mätúce bolo, že títo ľudia nevypadali že majú nejakú starosť – nejakú trýznivú starosť – o tých úbohých topiacich sa ľudí, ktorí zápasili a topili sa priamo pred ich očami… mnohí z nich boli ich vlastní manželia a manželky, bratia a sestry a dokonca aj ich vlastné deti.

Ale ten šokujúci nezáujem nemohol byť výsledkom ignorancie alebo nedostatku znalosti, pretože oni žili s upriameným pohľadom  na toto všetko a dokonca o tom niekedy aj rozprávali. Mnohí z nich aj pravidelne chodievali počúvať rôzne prednášky a chodili na stretnutia, v ktorých ten zlý stav týchto úbohých topiacich sa ľudí bol popisovaný.

Vravel som, že obyvatelia tejto plošiny boli zamestnaní rozdielnymi aktivitami a zábavkami. Niektorí z nich boli pohltení dňom i nocou obchodovaním a zamestnaním, preto aby zarobili a potom si zhromažďovali  svoje  úspory v krabiciach, trezoroch a podobne.
Mnohí trávili svoj čas baviac sa pestovaním rôznych rastlín na úbočí skaly. Iní maľovaním kúskov plátna alebo hraním hudby či obliekaním sa v rôznych štýloch, prechádzkami aby boli potom ostatnými obdivovaní. Niektorí sa zamestnávali hlavne jedením a pitím, iní se venovali dohadovaniu sa o tých úbohých topiacich sa ľuďoch, ktorí už boli zachránení.

Ale to, čo mi pripadalo najviac ohromujúce, bolo to že tí ľudia na plošine, ku ktorým On volal, ktorí počuli Jeho hlas a cítili že ho majú poslúchnuť a dokonca vraveli, že skutočne  počuli a  aj potvrdzovali že Ho veľmi milujú,  tí boli tak zaujatí svojim obchodovaním a zamestnaním, sporením a záľubami, rodinami a okruhmi známych, náboženstvom a argumentami  že vôbec nepočúvali  krik, ktorý k nim prichádzal od tejto Obdivuhodnej Bytosti. A keď to počuli, nezaujímalo ich to, vôbec sa o to nestarali. A tak to množstvo ľudí pokračovalo priamo pred nimi, ďalej zápasili a jačali, topili sa v temnote.

A potom som zbadal niečo, čo sa mi zdalo ešte divnejšie ako čokoľvek čo sa dialo skôr v tejto divnej vízii. Videl som, že niektorí z tých ľudí na plošine, ku ktorým táto Obdivuhodná Bytosť volala, chcejúc aby prišli a pomohli Mu v Jeho ťažkej úlohe zachrániť tých topiacich, tak práve  títo sa vždy modlili a kričali k Nemu, aby On prišiel k nim a On im pomohol!

 

Niektorí chceli, aby On prišiel a zostal s nimi a vynaložil Jeho čas a silu, aby ich urobil šťastnejšími. Iní chceli, aby On prišiel a odstránil rozličné pochybnosti a obavy, které měli týkající se pravdy některých dopisů, které jim On napsal. Někteří chtěli, aby On přišel a udělal je, aby se cítili na skále bezpečněji – tak bezpečně, aby si mohli být zcela jistí, že už nikdy znovu nesklouznou do oceánu. Mnozí další chtěli, aby je udělal tak, aby se cítili zcela jistí, že se jednoho dne opravdu dostanou ze skály na pevninu, protože ve skutečnosti bylo dobře známo, že někteří chodili tak bezstarostně, až uvolnili jejich správnou chůzi a spadli znovu zpátky do rozbouřených vod.

Takže tito lidé se scházeli a vystupovali na skálu tak vysoko, jak jen mohli, a hledíce směrem k pevnině (kde si mysleli, že ta Velká Bytost je) vykřikovali: “Přijď k nám! Přijď a pomoz nám!” A mezitím On byl celou dobu dole (jeho Spiritem) mezi ubohými zápasícími topícími se tvory v rozhněvané hlubině, s Jeho pažemi okolo nich a snažící se je vytáhnout a vzhlížejíce – oh! Tak toužebně, ale naprosto zbytečně – k těm na skále a křiče k nim Jeho hlasem zcela chraptícím z volání, “Přijďte ke Mně! Přijďte a pomozte Mi!”

A pak jsem tomu všemu porozuměl. Bylo to docela prosté. To moře znamenalo oceán života – moře reálné, skutečné lidské existence. To blýskání byl třpyt pronikající pravdy přicházející od trůnu JHVH. To hřmění bylo vzdálenou ozvěnou hněvu Boha. Tato množství lidí, ječících, zápasících a agonizujících v rozbouřeném moři, byly tisíce a tisíce ubohých prostitutek a těch, co z nich prostitutky dělali, opilců a těch dělajících je opilci, zlodějů, lhářů, rouhačů a bezbožných lidí veškeré příbuznosti, jazyka a národa.

Ó jak černé to moře bylo! A oh, jaké tam bylo množství bohatých a chudých, neznalých a vzdělaných. Všichni si byli tak nepodobní v jejich vnějších okolnostech a kondicích, přesto si byli všichni v jednom podobní – všichni byli hříšníci před Bohem – všichni držení a držící se nějaké zkřivenosti, fascinovaní nějakým idolem, otroci nějaké ďábelské žádosti a ovládáni smrdutým démonem z bezedné jámy!

“Všichni stejní v jednom?” Ne, všichni stejní ve dvou věcech – nejen stejní v jejich zlomyslnosti, ale, pokud nebudou zachráněni, tak stejní v jejich potápění se, potápění se … dolů, dolů, dolů… do stejné, strašné záhuby. Ta velká ochranná skála poskytující úkryt reprezentovala Kalvárii, to místo, kde pro ně Ježíš zemřel. A lidé na ní byli ti, kteří byli zachráněni. Způsob, jakým používali jejich energie, dary a čas, reprezentoval zaměstnání a zábavy těch, kteří tvrdili, že jsou zachráněni z hříchu a pekla – následovníci panujícího Ježíše anointujícího. Hrstka prudkých rozhodnutých, kteří riskovali jejich vlastní životy v záchraňování ničených, byli praví vojáci Ježíšova kříže. Ta Mocná Bytost, která k nim volala ze středu rozhněvaných vod, byl Syn Boha, “stejný včera, dnes a na věky”, který stále zápasí a přimlouvá se, aby zachránil umírající množství okolo nás z této strašné záhuby zatracení, a jehož hlas může být slyšený nad hudbou, stroji a hlukem života, volající zachráněné, aby přišli a pomohli Mu zachránit svět.

Moji přátelé v anointujícím, vy jste zachráněni z vod, vy jste na skále, On je v temném moři volající na vás, abyste přišli k Němu a pomohli Mu. Půjdete? Podívejte se sami. To vzdouvající se moře života, přeplněné ničenými množstvími, se valí právě k tomu místu, na kterém stojíte. Opouštěje tu vizi začnu mluvit o faktu – faktu, který je tak reálný jako Bible, tak reálný jako je anointující, který visel na kříži, tak reálný jako bude soudný den a tak reálný jako nebe a peklo, které budou po něm následovat.

Podívej se! Nebuď oklamaný vzezřeními – lidé a věci nejsou tím, čím se zdají. Všichni, kteří nejsou na skále, jsou v moři! Podívej se na ně z pozice velkého Bílého Trůnu a jaký pohled máš! Ježíš anointující, syn Boha je skrze jeho Spirit uprostřed tohoto umírajícího množství zápasící, aby je zachránil. A On volá tebe, abys skočil do moře – abys šel ihned na Jeho stranu a pomohl Mu v tom světícím zápase. Skočíš? To je – půjdeš k jeho chodidlům a umístíš se absolutně k dispozici Jemu?

Jednou ke mně přišla mladá christianka a řekla mi, že po nějaký čas dávala panujícímu své zaměstnání a modlitby a peníze, ale teď že Mu chce dát svůj život. Chtěla jít přímo do boje. Jinými slovy chtěla jít, aby Mu pomáhala v moři. Jako když člověk z pobřeží vidí jiného zápasícího ve vodě, vysvleče si svrchní oděv, který by překážel jeho snaze a skáče zachraňovat, odložíš tak ty – který stále váháš na břehu, přemýšleje a zpívaje a modle se týkaje se ubohých ničených duší – stranou tvoji ostudu, tvoji pýchu, tvoje starosti ohledně názorů druhých lidí, tvoji lásku k snadnosti a všechny sobecké lásky, které tě tak dlouho zadržovaly, a budeš spěchat zachraňovat toto množství umírajících mužů a žen?

Vypadá to vzdouvající se moře tmavé a nebezpečné? Nepochybně to tak je. Není pochyb, že ten skok pro tebe stejně jako pro každého, kdo to udělá, bude znamenat obtíž a posměch a utrpení. Může to pro tebe znamenat víc než toto. Může to znamenat usmrcení. Avšak ten, kdo na tebe kývá z moře, ví, co to bude znamenat – a i když to ví, stejně tě volá a přivolává tě, abys přišel.

Musíš to udělat! Nemůžeš se držet zpátky. Už sis užíval christianství dost dlouho. Měl jsi příjemné pocity, příjemné písně, příjemná setkání a příjemné vyhlídky. Už bylo mnoho lidského štěstí, tleskání rukou a křičení chval – velmi mnoho nebe na zemi.

Nyní tedy jdi k Bohu a řekni Mu, že jsi připravený tak moc, jak je nezbytné, se otočit k tomu všemu zády a že jsi ochotný strávit zbytek tvých dnů zápasením uprostřed těchto ztracených davů, cokoliv tě to může stát.

Musíš to udělat. Se světlem, které nyní vniklo do tvé mysli a s voláním, které nyní zvučí ve tvých uších a s rukama kývajícíma na tebe, které jsou nyní před tvýma očima, nemáš jinou alternativu. Jít dolů mezi ty ničené davy je tvoje povinnost. Od nynějška bude tvoje štěstí sestávat z podílení se v jejich mizérii, tvoje snadnost bude v podílení se v jejich bolesti, tvoje koruna bude v pomáhání nést jim jejich kříž a tvoje nebe bude v chození do samotných čelistí pekla zachraňovat je.

Co teď uděláš?

22352H-Booth-Salvation-Army-In-Darkest-England-and-the-Way-Out-1890